Vyrostla s hodinkama, teď vede Prim

Někteří lidé ve Frýdku-Místku si Báru pamatují ještě jako malou holčičku. Firmu MPM-Quality tam v roce 1993 založil její otec Petr Hanko. Maminka pomáhala všude, kde bylo potřeba, strýc s tetou měli na starosti účetnictví, reklamu a výrobu. V roce 2001 firma koupila značku Prim a od té doby jsou Primky u Hankových rodinná věc.

Z domova si Bára odnesla i představu o tom, jak se v rodinné firmě pracuje.

„V rodině jsme zvyklí, že žádná práce není pod naši úroveň. Je úplně jedno, jestli je potřeba uklidit toalety v jednom z našich hotelů, zabalit hodinky do expedice nebo celý den stát na prodejně. Pokud chcete firmě opravdu rozumět, musíte rozumět práci lidí, kteří ji každý den tvoří,“ říká.

K vedení firmy se ale nedostala rovnou. Od sedmi do jednadvaceti let hrála závodně tenis. Už v dorostu si přiznala, že světová špička z ní nebude, a rozhodla se využít tenis jako cestu ke studiu. Vyšlo to. Dostala sportovní stipendium na univerzitě v Nottinghamu, první ročník strávila na jejím čínském kampusu a další dva roky hrála za nejvyšší univerzitní tým.

Při studiu nastoupila na stáž do londýnského hotelu The May Fair. Začínala jako číšnice, později vedla bar a nakonec dostala za úkol vybudovat nové rezervační oddělení. Z práce v restauraci dobře věděla, že rezervace těžko zvládne dobře někdo, kdo nezná sál, stoly ani jeho skutečnou kapacitu. A podle toho si sestavila i tým.

V roce 2017 se z Londýna vrátila domů a začala od otce firmu postupně přebírat. Než začala něco měnit, prošla si sklady, nákup, výrobu, grafiku, reklamace i práci hodinářů. Frýdecká část Primu od té doby rostla každý rok zhruba o 10 až 15 % a byla zisková.

Jméno Prim používaly přes dvacet let dvě firmy: MPM-Quality Hankových ve Frýdku-Místku a Elton hodinářská v Novém Městě nad Metují, kde Prim v roce 1949 vznikl. O značku se soudily a Bára u toho byla nejdřív jako dcera, později jako šéfka.

„Myslím, že si jen málokdo dokáže představit, jak náročné je tak dlouho fungovat ve stínu právních sporů, nejistoty a rozdělené značky. Nikomu bych něco podobného nepřála,“ říká.

V pátek 6. června 2025 to skončilo. Hankovi koupili Elton hodinářskou a Prim je od té doby zase jeden. Hned v pondělí už Bára stála před lidmi ve výrobě v Novém Městě. Pro všechny to byla velká změna a jako první bylo potřeba říct jednu podstatnou věc: hodinky se tu budou vyrábět dál.

První týdny byly hlavně o tom, aby si lidé na obou stranách začali věřit. Bára přišla z rodinné firmy, kde byla zvyklá řešit všechno od velkých rozhodnutí po každodenní detaily, do manufaktury s jinou historií a jinými zvyky. S lidmi z Frýdku začala do Nového Města pravidelně jezdit a prošla si celý závod, od hodinářských stolů až po sklad. S plánem pro oba závody počkala, dokud manufakturu nepoznala zevnitř.

Dnes chce hlavně jedno: aby si lidé z obou měst přestali říkat „my a oni“. Za ideál považuje den, kdy už se jí nikdo nebude ptát, ze kterého města vlastně je. Ne všichni u toho zůstali. Kdo se se změnou neztotožnil, ve firmě už není. A Bára o tom mluví otevřeně.

O historii

Sedmasedmdesát let historie je něco, co nová značka jen těžko dožene. Podle Báry se na ní ale nedá postavit značka ani zdravá firma. Prim ji musí každý den potvrzovat tím, co právě vyrábí.

Chce, aby si lidé Primky kupovali především proto, že se jim líbí. A teprve potom proto, že je nosil jejich děda nebo babička.

O hlasitých názorech

V debatách o českém hodinářství se podle ní někdy mluví víc o minulosti než o samotných hodinkách. Má na to jednoduchou otázku: kolik z těch, kdo se ozývají nejhlasitěji, má manufakturní Primky doma nebo alespoň zná práci, která za nimi stojí?

O zákazníkovi

Bára chce, aby Prim mohl člověka provázet dlouho. První Primky za deset tisíc si může koupit v patnácti, o pár let později model za třicet a jednou třeba manufakturní hodinky za sto tisíc. Proto jí dává smysl mít pod jedním jménem dostupnější modely i to nejlepší, co umíme vyrobit v Novém Městě.

Velkou výhodu vidí také v hodinkách na míru. Gravírování nebo úpravu číselníku zvládneme během několika dnů, zatímco u velkých zahraničních značek se podle ní někdy týdny čeká jen na odpověď.

O chytrých hodinkách

Do divadla by si hodinky, které jí uprostřed představení zavibrují, že má vstát a udělat pár kroků, nevzala. Klasické hodinky jsou pro ni mimo jiné chvílí klidu od notifikací.

Zároveň ale neříká nikdy. Prim například pracuje na možnosti placení hodinkami, protože právě to je podle ní funkce, která může dávat smysl i u klasických hodinek.

O dětech a čase

Dcery má ještě malé a vlastní telefon zatím nemají. Ptají se jí: „Mami, kolik je hodin?“, i když ještě přesně nevědí, co znamená minuta. I proto v klasických hodinkách vidí něco, co může děti naučit trpělivosti a tomu, že ne všechno musí být hned.

O vlastním kalibru

Vzít kalibr ze šedesátých let a přizpůsobit ho dnešku může znít jednoduše. Podle Báry je to ale jedna z nejsložitějších věcí, do kterých se hodinářská firma může pustit. Nejde jen o samotný strojek. Musí se kvůli tomu změnit celý způsob výroby, od strojů až po lidi.

„Investovat umí mnoho firem, ale investovat ve správný okamžik je mnohem těžší,“ říká.

Dnes vzniká v Novém Městě nad Metují kolem tisíce manufakturních kalibrů Prim ročně a Bára chce, aby jich bylo výrazně víc. Až se to podaří, měly by se vlastní kalibry dostat i do střední řady, kde dnes používáme nakupované strojky.

Patří k tomu nové CNC stroje a do pěti let také nová hala u novoměstského závodu. Jako jeden z příkladů, kam se dívat, zmiňuje Bára německou značku Nomos z Glashütte: vlastní kalibry, částečně automatizovanou výrobu s velkým podílem řemesla a rukopis, který člověk pozná na první pohled.

Připomíná také, že ani ve Švýcarsku si téměř nikdo nevyrábí všechno sám. Jeden dodavatel dělá číselníky, jiný setrvačky, další pouzdra. Prim je naopak zvyklý dělat si velkou část věcí sám. Dává mu to svobodu a zkušenosti, zároveň si ale Bára pořád klade otázku, co všechno je dlouhodobě udržitelné vyrábět vlastními silami.

O hodinářích

„Hodinářem se člověk stává především proto, že chce,“ říká Bára. Musí ho bavit hledat příčinu závady a být připravený učit se celý život. Firma mu k tomu může dát dobré vybavení a zkušenější kolegy, od kterých se řemeslo naučí.

Designéry zase posílá do dílen za konstruktéry a hodináři. Kdo hodinky kreslí, má podle ní vědět, jak a z čeho se budou vyrábět.

O vedení lidí

Bára hodně naslouchá a snaží se kolem sebe mít lidi, kteří jsou ve svém oboru lepší než ona. Skládání strojků nechává našim nejšikovnějším hodinářům. Její práce je jiná: rozumět tomu, co se ve firmě děje, vidět věci v souvislostech a rozhodnout, kudy se půjde dál.

Chce umět pochválit, ale stejně tak říct narovinu, když něco nefunguje.

„Lidé musí vědět, na čem jsou.“

Poslední slovo si ale nechává: „Finální rozhodnutí musí udělat ten, kdo za firmu nese odpovědnost. Tu odpovědnost nelze delegovat.“

Dva dny v týdnu v Česku

Bára žije s rodinou v Německu, kde její manžel hraje nejvyšší hokejovou ligu. Do Česka létá každý týden na dva dny, protože firmu podle ní nejde vést jen na dálku. Šéf má být vidět a slyšet.

V letadle čte, nejraději něco lehčího, třeba Patrika Hartla. Když to jde, chodí s dcerami na manželovy zápasy. Jinak ji najdete na kole, na horách nebo při běhu. Tenis jí chybí a chce se k němu vrátit. 🎾

Co má na ruce

Nejblíž má ke dvěma modelům.

Na Diplomatu, který zná skoro každý Čech i Slovák, se jí líbí, že působí klidně a má svůj charakter. Nové Spartaky 39 ji zase baví tím, že jsou barevné a je na nich vidět, že si značka i po sedmasedmdesáti letech troufne zkoušet nové věci.