Jan Janský hledal něco úplně jiného. Našel klasifikaci, díky které dnes funguje každá transfuze na světě. A my jsme se rozhodli přidat se k tomu, co po něm zůstalo.
Transfuze, které zabíjely
Ještě na začátku dvacátého století byla transfuze krve hazard. Někdy pacienta zachránila. Jindy ho během několika hodin zabila. Nikdo nevěděl proč.
Lékaři si všímali, že se to nedá předvídat. Krev od zdravého člověka mohla umírajícího postavit na nohy, nebo ho poslat do šoku a smrti. Nedalo se to dopředu odhadnout, nedalo se to zopakovat a nedalo se to ani vysvětlit. Transfuze byla proto v mnoha zemích zakázaná a lékaři, kteří ji přesto provedli, riskovali svou kariéru i život pacienta.
Vysvětlení bylo ukryté v hloubi lidského těla. Na povrchu červených krvinek jsou znaky, které tělo příjemce buď přijme, nebo napadne. Pokud nesedí, krvinky se shluknou a ucpou cévy.
Chybělo jediné: umět předem zjistit, kdo se s kým snese.
ℹ️ Text není lékařským ani odborným textem, je záměrně zjednodušen.
Vídeň, 1900
První krok udělal ve Vídni Karl Landsteiner. Všiml si, že krevní sérum jednoho zdravého člověka dokáže shlukovat krvinky jiného zdravého člověka. Odebral krev sobě a jednadvaceti kolegům a systematicky zkoušel každý vzorek séra proti každému vzorku krvinek.
V roce 1901 publikoval výsledek. Popsal tři skupiny a označil je A, B a C. Poslední z nich se dnes značí nulou.
O rok později našli jeho spolupracovníci Decastello a Sturli u jeho vzorků čtvrtou skupinu, tu nejvzácnější, která v původním souboru chyběla. Zůstala ale stát vedle systému, ne v něm.
Nikdo ji nezařadil.
Praha, klinika U Kateřinek
Ve stejné době pracoval v Praze na psychiatrické klinice, které se říkalo U Kateřinek, mladý lékař Jan Janský. Narodil se 3. dubna 1873 na Smíchově, vystudoval medicínu na Karlo-Ferdinandově univerzitě a nastoupil jako asistent k profesoru Karlu Kuffnerovi, zakladateli české vědecké psychiatrie.
Kuffnerova klinika měla na svou dobu výjimečné vybavení. Biochemickou, histologickou i likvorologickou laboratoř. To bylo v roce 1905 zásadní, protože Janský potřeboval zkoumat krev ve velkém.
Zajímala ho otázka, která se dnes zdá zvláštní: existuje souvislost mezi duševními chorobami a srážlivostí krve?
K té otázce ho dovedl konkrétní případ. Jedna z pacientek kliniky v noci rozbila okno a pořezala si žíly. Ztratila hodně krve a její manžel se nabídl jako dárce. Transfuze byla oficiálně zakázaná, přesto proběhla, a pacientka přežila. Krátce nato se Janský doslechl o praktickém lékaři z Černošic, který podal krev zdravé matky jejímu zraněnému synovi.
Chlapec zemřel.
Dva případy, dva úplně opačné výsledky.
Výzkum, který nevyšel
Janský začal systematicky odebírat krev pacientům i personálu a míchat séra jedněch s krvinkami druhých. Zaznamenával, co se stane. Postupně nashromáždil vzorky od 3 160 lidí, což byl na tehdejší dobu obrovský vzorek.
Souvislost mezi duševním onemocněním a srážlivostí krve nenašel. Jeho hypotéza padla.
Zůstalo mu ale něco jiného. Reakce, které pozoroval, se nedělily náhodně. Skládaly se do čtyř zřetelných skupin, a to bez ohledu na to, jestli šlo o pacienta nebo o zdravého člověka.
V listopadu 1906 přednesl závěry před členy Spolku českých lékařů. V roce 1907 vyšla jeho práce ve Sborníku klinickém pod názvem Haematologická studie u psychotiků.
Skupinám dal římské číslice I, II, III a IV. Písmena, která používáme dnes, přišla až ve třicátých letech.
O Landsteinerově práci nevěděl. Došel k tomu nezávisle. Janský popsal a správně roztřídil všechny čtyři skupiny jako první. To Landsteiner v roce 1901 neudělal, protože čtvrtou skupinu ještě neměl, a když ji jeho kolegové našli, systém se s ní nesrovnal.
Uznání, které přišlo pozdě
Janský se svému objevu dál nevěnoval. Vrátil se k výzkumu mozkomíšního moku, který ho zajímal víc.
V roce 1910 jeho práci ocenil americký lékař William Moss. V roce 1921 uznala americká lékařská komise Janského prvenství v kompletní klasifikaci.
Ve stejném roce Janský zemřel. Bylo mu čtyřicet osm let a příčinou byla srdeční choroba.
Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství dostal v roce 1930 Karl Landsteiner, mimo jiné i za pozdější objev Rh faktoru. Janský byl v té době devět let po smrti a Nobelova cena se in memoriam neuděluje.
Jeho příběh zpracoval v roce 1953 režisér Martin Frič ve filmu Tajemství krve podle novely Vladimíra Neffa.
Co z toho vyrostlo
Systém, který Janský popsal, se za sto let nezměnil, jen zpřesnil.
Ve třicátých letech nahradily římské číslice písmena. Vznikl systém AB0, který dnes zná každý. V roce 1940 přibyl Rh faktor a s ním rozdělení na pozitivní a negativní. Postupně se popsaly desítky dalších krevních systémů, které se uplatňují u opakovaně transfundovaných pacientů.
Základ ale zůstal. Před každou plánovanou transfuzí se krevní skupina ověřuje. V akutních situacích, kdy se čekat nedá, existuje skupina 0 Rh negativní, kterou snese téměř každý.
Bez toho rozdělení by moderní medicína nefungovala. Žádná velká operace, žádná urgentní péče po úrazu, žádná léčba, která počítá s náhradou krevní ztráty.
Janský rozdělil lidi na čtyři skupiny. Aby si navzájem mohly pomáhat.
Krev se nedá vyrobit
Tady příběh přestává být historický.
Krev nelze syntetizovat. Nelze ji skladovat donekonečna. Plná krev vydrží zhruba pětatřicet dní, koncentrát krevních destiček nejvýše pět. Co se nespotřebuje, musí se zlikvidovat.
Jediným zdrojem je člověk, který přijde a dá ji.
V Česku daruje krev nebo plazmu v nemocničních transfuzních zařízeních zhruba 220 tisíc lidí ročně. Nových dárců přibývá méně než 30 tisíc za rok a celkové počty dlouhodobě klesají. Odborná společnost doporučuje počet výrazně vyšší, než jaký je dnes.
Na výměnu krve u novorozence stačí jeden odběr. Na nekomplikovanou operaci srdce zhruba stejně. Ortopedická operace spotřebuje asi tři odběry. U komplikovaných zákroků, porodů a v urgentní medicíně to bývá osm i více.
Potichu a bez odměny
České dárcovství krve stojí od roku 1960 na principu, který zavedl Československý červený kříž a který platí dodnes. Bezpříspěvkovost.
Definice je jednoznačná. Dárce dává krev ze své svobodné vůle a nedostává za to peníze ani nic, co by se dalo za peníze považovat. Drobná pozornost, občerstvení a proplacení cesty jsou v pořádku. Odměna není.
Není to jen etický princip, je to bezpečnostní opatření. Kdo za krev nedostává zaplaceno, nemá důvod zamlčovat cokoli o svém zdravotním stavu. Bezpříspěvkové dárcovství je proto nejlepší dostupná záruka pro toho, kdo krev dostane.
Uznání, které dárci dostávají, je proto morální, ne finanční. Za první odběr odznak Kapka krve. Za deset bronzová medaile prof. MUDr. Jana Janského, za dvacet stříbrná, za čtyřicet zlatá. Pak Zlaté kříže Českého červeného kříže, za osmdesát, sto dvacet a sto šedesát odběrů. A za dvě stě padesát plaketa Dar krve, dar života, kterou ČČK předává jednou za dva roky.
Ano, to Janského jméno. Sto let po jeho smrti nese v Česku uznání pro lidi, kteří dělají to, co jeho objev umožnil.
Proč jsme se do toho pustili
Prim vyrábí hodinky v České republice od roku 1949. Janský popsal krevní skupiny v roce 1907. Obojí je práce, která přetrvala, protože byla udělaná pořádně a protože po ní zůstalo něco použitelného.
Hodinky Prim Janský Pulsometer Chronograph mají na číselníku pulsometrickou stupnici. Tedy funkci, která vznikla pro lékaře v době, kdy měření tepu znamenalo hodinky, prst a klid. Napočítáte patnáct tepů, zastavíte chronograf a ručička ukáže hodnotu.
Darování krve se v Česku dělá potichu a bez odměny a to je na tom to nejlepší.
Partnerství s Českým červeným křížem
Navázali jsme oficiální spolupráci s Českým červeným křížem, kterému z každých prodaných hodinek poputuje 490 Kč na jejich aktivity spojené s darováním krve.
Jelikož jde o otevřenou edici hodinek, naše podpora je zamýšlená jako dlouhodobá. Budeme v tom pokračovat, dokud to půjde.
Poslední věc
Jan Janský nehledal krevní skupiny. Hledal odpověď na otázku, která se ukázala jako slepá ulička. Kdyby ten výzkum nedělal, nikdo by dnes nevěděl, že po něm zůstalo něco jiného a mnohem důležitějšího.
Dárci krve to mají podobně. Nikdo z nich se nedozví, komu jeho krev pomohla. Příjemce se nikdy nedozví, kdo mu ji dal. Je to jediná transakce v lidském životě, kde obě strany zůstanou navzájem anonymní a pouto mezi nimi je přesto absolutní.
Někdo právě teď může chodit po světě a část vás v něm kolovat.
Krevní skupina je jediná část vaší identity, která existuje kvůli někomu jinému. Sami s ní nic nesvedete. Význam získá teprve ve chvíli, kdy jeden dává a druhý potřebuje.
Nedarovali jste zatím krev? Odběr trvá zhruba deset minut, celá návštěva včetně vyšetření a odpočinku obvykle nepřesáhne hodinu. Odkaz na přehled odběrových míst najdete zde.
Dokud krev koluje, čas běží.
Pro lidi, co něco umí.