Prim Národ sobě, příběh divadla a hodinek s fází měsíce
Manufacture

Prim Národ sobě jsou naše první hodinky s manufakturním kalibrem s fází Měsíce. Jde o sváteční hodinky pro večery, na kterých člověku záleží. Inspiraci si vzaly z Národního divadla ze střechy, zlata i z nápisu nad oponou. Tady je celý příběh, od první sbírky v roce 1851 po ručně tepaný měsíček v naší manufaktuře.
Večer, na kterém člověku opravdu záleží
Návštěva divadla je pořád sváteční záležitostí. Pravidla se rozvolnila ale těm, kterým záleží na prvním dojmu, na nich trvají pořád. Košile se vybírá déle, boty se leští a fronta u šatny patří k večeru stejně jako zvonění před začátkem. A kdo má rád hodinky, řeší ještě jednu otázku: které si vzít.
Prim Národ sobě vznikly pro tuhle chvíli. Chtěli jsme sváteční společenské hodinky, které mají v životě majitele jasné místo. Do divadla, na slavnostní večer, a na veledůležitá jednání. Hodinky s vlastní atmosférou jasnou, už když se na ně člověk jen zadívá z dálky. A možná ani nemusí hledat odpověď na otázku, kolik zrovna je hodin.
Proto představujeme naše to první manufakturní Primky s fází Měsíce. Inspiraci si vzaly z místa, které u nás zná každý, i když v něm nikdy neseděl: z Národního divadla. Možná mohou být i apelem, že na divadlo se nezapomíná.
Než se dostaneme k číselníku, strojku a měsíčkům, vrátíme se o víc než sto sedmdesát let zpátky k příběhu Národního divadla.


Národ, který chtěl hrát česky
Na začátku 19. století se v Praze česky hrálo málo a jen někdy. Ve Stavovském divadle patřila činohra němčině, opera němčině a italštině a česká představení se dávala hlavně v neděli a ve svátek. Přesto právě tam 21. prosince 1834 zazněla v Tylově Fidlovačce píseň Kde domov můj. Zpíval ji slepý houslista Mareš a v roce 1918 se z ní stala hymna.
Byla to doba národního obrození. Čeština se vracela do knih, do novin a do škol a vlastenci chtěli i scénu, kde se bude česky hrát každý večer. V roce 1848 navrhl Josef Kajetán Tyl, aby se na stavbu divadla sbíralo. O dva roky později vznikl Sbor pro zřízení českého Národního divadla v Praze. V jeho čele stál historik František Palacký a členem byl i Jan Jungmann. První veřejná výzva ke sbírce vyšla v dubnu 1851.
Peníze se sbíraly do kasiček po celé zemi a pod heslem „Na zdar Národního divadla“. Podle tradice se z něj zrodil pozdrav, který používáme dodnes: nazdar. Za 45 000 zlatých koupil Sbor pozemek na vltavském nábřeží, kde stála stará solnice. Divadlo tak dostalo místo na břehu řeky, s výhledem na Pražský hrad.
Na velkou stavbu peníze dlouho nestačily. Proto se na kraji pozemku za půl roku postavilo menší Prozatímní divadlo architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna, otevřené 18. listopadu 1862. Prozatímní bylo jen jménem. Kapelníkem tu byl Bedřich Smetana, v orchestru hrál na violu Antonín Dvořák a 30. května 1866 tu měla premiéru Prodaná nevěsta. Budova stojí dodnes, dnes tvoří zadní trakt Národního divadla.


Kameny z celé země
V květnu 1868 se do Prahy sjelo podle odhadů až 150 000 lidí. Slavnost trvala tři dny a patřila k největším českým manifestacím 19. století. Do základů divadla se tehdy pokládalo třiadvacet kamenů. Přivezly je delegace z míst, která pro národ něco znamenala: z Radhoště, Trocnova, Buchlova, Hostýna, Vyšehradu a dalších.
První dorazil 5. května z Radhoště a na stavišti ho osobně převzal Palacký, rodák z podbeskydských Hodslavic. Hlavní kámen měl být z Řípu. Na hoře ho při slavnostní pouti vylomili, jenže se ho nepodařilo opracovat do potřebného tvaru. Poklepávalo se proto na žulový kvádr z Louňovic.
Dne 16. května 1868 na něj jako první poklepal František Palacký. Po něm Jan Evangelista Purkyně za vědu, Bedřich Smetana za hudbu, architekt Josef Zítek a další. Večer měl premiéru Smetanův Dalibor.
Tenhle rok si nesou i hodinky. Číslice 1, 8, a 68 nám určili i počet hodinek, které vyrobíme. 1 kus hodinek věnujeme Národnímu divadlu, 8 kusů je z růžového zlata v našem vlastním odstínu a 68 z nerezové oceli. To je celá limitovaná edice. Inspirovaná Národním divadlem.
Zlatá kaplička
Soutěž na budovu vyhrál Josef Zítek a navrhl novorenesanční divadlo, které se dodnes zrcadlí ve Vltavě. Na jeho výzdobě pracovala celá skupina umělců, které dnes říkáme generace Národního divadla. Socháři Josef Václav Myslbek a Bohuslav Schnirch, malíři Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Václav Brožík nebo Julius Mařák. Aleš se Ženíškem namalovali do foyer cyklus Vlast, čtrnáct lunet. Miroslav Tyrš, zakladatel Sokola, se zase zasloužil o koňská trojspřeží na střeše, kterým se říká trigy.
A pak je tu střecha. K její výzdobě se použilo víc než dva a půl kilogramu čtyřiadvacetikarátového zlata. Leskne se až na nábřeží a podle něj se divadlu říká zlatá kaplička. Právě struktura a styl téhle střechy se později staly výchozím motivem našich hodinek.
Poprvé se divadlo otevřelo 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Hrála se Smetanova Libuše, slavnostní opera, kterou složil pro velké národní chvíle. Po několika představeních se budova zavřela, aby se mohla dokončit.
Divadlo, které si národ postavil podruhé
Dvanáctého srpna 1881 odpoledne pracovali na střeše dělníci a podle úřední verze špatně uhasili dřevěné uhlí. Vznikl požár, se kterým hasiči bojovali celou noc až do šesti ráno. Shořela měděná kupole, hlediště, jeviště i Ženíškova opona. Z divadla, na které se sbíralo třicet let, zbyly za jedinou noc trosky.
Lidé to vnímali jako celonárodní neštěstí. A složili se znovu. Divadlo snad ještě hořelo a už se sbíralo na nové. Za 47 dní se vybral milion zlatých. Přispěli lidé z celé země a dvacet tisíc zlatých poslal i císař František Josef I. s císařovnou Alžbětou. Byla to jedna z největších sbírek v českých dějinách.
Josef Zítek se po sporech s výborem od stavby odtáhl a do divadla už nikdy nevkročil. Obnovu dokončil jeho žák Josef Schulz. Budovu propojil s Prozatímním divadlem a vybavil ji elektrickým osvětlením, na svou dobu novinkou. Osmnáctého listopadu 1883 se Národní divadlo otevřelo podruhé, zase Libuší. Bedřich Smetana seděl v hledišti už nemocný a o necelý rok později zemřel.
Novou oponu namaloval Vojtěch Hynais. Je na ní alegorie toho, jak národ obětavě staví chrám umění. Nad oponou stojí dvě slova, která celý příběh shrnují lépe než jakýkoli výklad: Národ sobě.
V takové podobě sloužilo divadlo skoro sto let. Po rekonstrukci v letech 1977 až 1983 se znovu otevřelo 18. listopadu 1983, přesně sto let po druhém otevření. A hrála se, jak jinak, Libuše.
Proč fáze Měsíce
Na začátku hodinek stál Měsíc, divadlo přišlo až potom. Fáze Měsíce s manufakturním kalibrem nás táhla dávno předtím, než jsme věděli, jak budou hodinky vypadat. Měsíční cyklus je jedna z nejstarších jednotek času, jaké člověk zná. Měsíc oběhne svou cestu od novu přes první čtvrť a úplněk zpátky k novu zhruba za 29 a půl dne. Kdo má fázi Měsíce na zápěstí, ví, jaký Měsíc dnes v noci uvidí, i když je zataženo.
Hlavně ale dává hodinkám tvář. Měsíček se den po dni posouvá a hodinky mají výraz, který se mění s oblohou. Je v tom romantika, kterou hodináři znají staletí a která k večeru v divadle sedí. Hraje se přece večer, když je Měsíc na nebi.
A česká opera má k Měsíci blízko. Na jevišti Národního divadla měla 31. března 1901 premiéru Dvořákova Rusalka. Její árie Měsíčku na nebi hlubokém, ve které Rusalka prosí Měsíc, aby princi vyřídil její lásku, je dnes jednou z nejznámějších českých árií.
Komplikace tak vyplynula z původní představy o tom, k čemu mají hodinky sloužit. Technika tu jde za estetikou a pak se sama stává jedním z hlavních prvků designu.
Kalibr 94.06: dva roky vývoje
Z hezké představy se musely stát hodinky, které běží. Zhruba před dvěma lety jsme začali ověřovat, jestli fázi Měsíce dokážeme vyvinout sami, a hledali konstrukční řešení. Základem se stal náš manufakturní kalibr Prim 94.00 s ručním nátahem. Na něm vznikla platforma pro fázi Měsíce a z ní nový kalibr s vlastním číslem, manufakturní kalibr Prim 94.06.
Projekt nás posunul v tom, co umíme zkonstruovat sami. Kalibr 94.00, ze kterého nový strojek vychází, má 17 kamenů, 21 600 polokmitů za hodinu a chrání ho tlumič nárazů Incabloc.
Ruční nátah se ke svátečním hodinkám hodí. Natahují se korunkou, chvíli před odchodem, a majiteli připomenou, že dnešní večer si má užít. Strojky dávají dohromady naši zaměstnanci v Novém Městě nad Metují, kde Prim v roce 1949 vznikl.


Číselník: střecha a noční obloha
Divadlo se mělo do hodinek dostat celé: do konstrukce, do zpracování, do barev. Nejvíc je to vidět na číselníku. Vychází z charakteristické struktury a stylu střechy Národního divadla. Z budovy jsme vzali jeden architektonický prvek a převedli ho do hodinářského zpracování.
Struktura střechy se promítá do prostorového reliéfu. Jeho povrch vzniká kombinací několika laserových technik, mezi nimi gravírování a embosování. Každá vytváří jinou úroveň a jinou strukturu a dohromady dávají povrch, který má skutečnou hloubku. Proto se číselník při každém světle proměňuje, jinak v šeru hlediště, jinak pod lustry ve foyer. Architektura je tu hmatatelná.
Reliéf doplňuje noční obloha se svítícím souhvězdím. Kreslili jsme ji podle skutečné oblohy ze dne, kdy jsme na dekoraci začali pracovat. Astronomický motiv tak nekončí u měsíčku, Měsíc má kolem sebe celou oblohu.
Zvlášť pečlivě jsme usazovali indexy. Musely sedět k reliéfu, ke geometrii číselníku i k ostatním prvkům, protož dojem z číselníku dělá souhra všech částí dohromady.
Dva měsíčky, každý jiný
Říct, že hodinky mají fázi Měsíce, je snadné. Měsíček je ale na číselníku nejmenší věcí, která na sebe strhává nejvíc pozornosti, a proto jsme mu dali nejvíc práce. Vyrábíme ho ve dvou provedeních a každé vzniká jiným postupem. Měsíčky se na číselníku střídají.
První měsíček je ručně tepaný. Strukturu dostává mechanickým opracováním, při kterém se do materiálu postupně, krok za krokem, vytváří charakteristická textura. Výsledek závisí na přesnosti každého kroku a světlo se v něm láme pokaždé trochu jinak.
Druhý měsíček nese luminiscenční pigment. Vyžaduje úplně jiný postup než tepaný a po nasvícení se rozzáří, takže se mění s tím, jak se kolem mění světlo. Ve tmě hlediště ho majitel uvidí svítit.
Výroba jednoho měsíčku může zabrat několik hodin. To číslo uvádíme proto, že ukazuje, kolik práce se schovává v detailu, který by na první pohled mohl vypadat jako drobná ozdoba.


Pouzdro, které jsme ladili měsíce
K reliéfnímu číselníku patří nové pouzdro a jeho vývoj byl samostatnou kapitolou. Vyšli jsme z jednoho z konstrukčně nejsložitějších pouzder naší manufaktury a tvar jsme přepracovali od základu, aby odpovídal společenským hodinkám.
Na 3D modelech a opakovaných zkouškách jsme ladili sklon nožek a to, jak navazují na pouzdro. Pak jednotlivé úhly a přechody mezi plochami, celkovou velikost a výšku a proporce, které rozhodují o tom, jak hodinky vypadají a jak sedí na zápěstí. Každá změna úhlu nebo sklonu se projeví na celém výrazu, a tak se každá musela znovu ověřit. Hodinky měly být dost výrazné, aby unesly fázi Měsíce a členitý číselník, a přitom si zachovat eleganci, kterou od společenských hodinek čekáme.
Pouzdro střídá leštěné a broušené plochy. Kontrast mezi nimi vykresluje geometrii a zvýrazňuje každý přechod. Poměr obou povrchů se nedá určit od stolu, hledali jsme ho měsíce.
K pouzdru patří černý aligátoří řemínek s trnovou sponou z materiálu pouzdra. Černá nechává pozornost tam, kde má být: na pouzdru, na číselníku a na měsíčku.
Dýnko: příběh pokračuje i po otočení
Zadní strana hodinek dostala stejnou péči jako přední. Dýnko nese uměleckou rytinu Národního divadla. Zatímco číselník přenáší do hodinek strukturu střechy, rytina na dýnku připomíná celou stavbu.
Poprvé v historii Prim jsme do dýnka dali takhle velké sklo. Přes něj je vidět strojek a také graficky zpracované nápisy. Mechanika, grafika a příběh divadla se potkávají na jedné ploše.
Označení edice vzniká ve více krocích. Základní nápis vygravíruje laser, pak ho naši lidé ručně doopracují a začistí.



Zlato a opona
Hodinky vznikají ve dvou materiálových provedeních se stejným základem a jiným výrazem.
Zlaté provedení je pro ty, kdo hledají výrazně sváteční hodinky a cení si ušlechtilého materiálu i náročného zdobení. Pouzdro je z 18karátového růžového zlata v našem vlastním odstínu, který se přibližuje žlutému zlatu. Odstín jsme hledali kvůli divadlu: měl navazovat na zlaté tóny střechy, které kapličce daly jméno.
Náš odstín zlata se nachází na pomezí žlutého a růžového zlata. Vyznačuje se krásně plnou, sytou barvou a dodává výslednému pouzdru osobitý charakter. Samotné zlato musí projít rafinací a zpracováním ve slévárně, aby získalo požadované vlastnosti a bylo možné z něj vyrobit hodinková pouzdra splňující naše nároky na kvalitu a přesnost.
Číselník je červený jako divadelní opona. Červená a zlatá je kombinace, kterou zná každý, kdo kdy seděl v hledišti a čekal, až se opona zvedne.
Zlaté hodinky mají i bohatěji zdobený strojek. Můstky jsou zlaté a základna zůstává v barvě bílého kovu, takže kontrast obou barev vykreslí konstrukci strojku součástku po součástce. Hrany naši lidé ručně srážejí a leští. Takové dokončení se odborně jmenuje beveláž a zvýrazňuje obrysy součástek jemnými odlesky. Zlato tak hodinky nesou na třech místech: v materiálu pouzdra, v barvach inspirovaných divadlem a ve strojku.



Ocelové provedení je z oceli 316L a má černo-šedý číselník. Černo-šedá nechává vyniknout reliéfu, světlu na jeho povrchu a kontrastu leštěných a broušených ploch na pouzdru. Obě provedení mají svou vlastní povahu a stojí na stejné konstrukci i stejném nápadu.



Letopočet, který určil kolik hodinek vyrobíme
Projekt má tři části. 68 kusů z oceli 316L, 8 kusů z 18karátového růžového zlata a jeden kus určený na podporu Národního divadla. Takto nízký počet odpovídá tomu, kolik práce v každých hodinkách je. A kolik jsme se jich rozhodli vyrobit. Když se tyto počty kusů napíšou vedle sebe, dají dohromady 1868.
Hodinky na kvalitní čas
Na začátku byla představa svátečních hodinek s romantickou fází Měsíce. Pak přišlo ověřování, vývoj kalibru, nové pouzdro a hledání cesty, jak dostat architekturu Národního divadla do číselníku. Divadlo se do hodinek propsalo v konkrétních rozhodnutích: v reliéfu, v pouzdru, v usazení indexů, v ručně dělaných měsíčcích, ve zdobení strojku i na dýnku.
Národní divadlo postavili lidé, kteří chtěli něco, co přežije jejich dobu, a když jim to shořelo, postavili to znovu. Mechanické hodinky vznikají s podobnou myšlenkou.
Dělají se v jednom konkrétním okamžiku, ale jejich smyslem je dlouhý život a jednou cesta do rukou další generace. Prim Národ sobě vznikly v české hodinářské manufaktuře a odkazují na historické události národa. Svého majitele věříme, mohou doprovázet na podobně historických událostech, minimálně svým významem pro něj samotného.
Pro ty, co něco umí.
